Po týdnu stráveném v naší nové
práci jsou naše pocity smíšené. Musíme si připustit, že už dopředu jsme oba dva
tušili, že budeme sedřený jak psi a ano jsme unavený a cítíme každý sval.
Věděli jsme, že naše ubytování nebude takové jako u dědečka a nebudeme se zde
cítit jako doma, i přesto jsme doufali, nestalo se tak. Dobře tak od začátku.
Minulý týden v neděli jsme zdárně
dorazili do Richmondu, kde se nachází jablíčková farma. Práci jsme
měli domluvenou již půl roku dopředu a už tu s námi počítali. Kontakt jsme
předali i našim kamarádům Barče a Petrovi z farmy od dědečka a ty už nás tu
jeden den čekají. Jsme ubytovaní ve stejné stavební buňce jako oni, jelikož
buňka má dva pokojíčky a tak každý z nás má jeden. Kuchyňku a toalety máme
spojené se všemi dohromady. Ještě dnes dorážejí další 4 lidi, kteří tu s námi
budou pracovat a 4 další tu pracují již delší dobu. Dohromady nás tady tedy
kempuje dvanáct. Na dvě sprchy a jeden sporáček docela dost, ale budeme to
muset nějak zvládnout. Buňky ve kterých bydlíme stojí na betonovém náměstí hned
u sadu a my jen můžeme vzpomínat na bydlení u dědečka. První noc u mě probíhá
nervozita z dalšího nového dne v práci a nemůžu spát. David spí jako dudek a já
se jen převaluji a převaluji. 
Druhý den ráno jsme v 7.45
připraveni na sadě, kde nás čeká Brenda. Brenda je asi 50 letá, velice akční
paní, která nám tu bude po celou dobu dělat supervizorku. Od ostatních jsme
slyšeli, že je férová, ale když se nepracuje tak, jak se má, dokáže se
dostatečně naštvat.
První hodinu máme školení o
bezpečnosti práce a poté se již každý ujímá svého žebříku a své nové řady s
rudými jablíčky. Jak jsme si již mohli všimnout je tu minimálně 20 druhů jablečných
odrůd a i každá odrůda má jiné stromy. Nás jako první čekají stromky pěkně
navázané na dráty, aby jsme se zde naučili trhat to co máme. Každý má jednu
řadu a trhá najednou obě strany. Odlišnost od farmy v Cromwell je asi taková. Biny
jsou větší, bagy do kterých jablíčka dáváme jsou těžší ( naplněný bag váží
25kg), žebříky i stromy jsou nižší. Za jeden bin jablek máme 30NZD, tudíž
abychom se dostali na minimální mzdu, musíme každý natrhat 4 biny jablek, tedy
2 tuny jablek. Hned po 30 minutách práce si všichni uvědomujeme, že to bude
peklo a ze všech řad se ozývají nadávky. Pro nás holky je asi nejhorší to, že
váha bagu je tak velká a nepříjemná, že když zdárně vylezeme na žebřík, bag nás
převažuje a my se jednou rukou držíme větve a jen jednou rukou trháme. Brenda
nás o první pauze upozorňuje nato, že první týden nám bude připadat, že
umíráme, poté by se to mělo zlepšit. Koukáme na ni vyděšeně a už nyní bychom
šli domů. Brenda mezi námi pobíhá v řadách, kontroluje nám kvalitu i barvu
jablek a neustále nás chválí. Tak alespoň to. První týden bude probíhat první
pik, takže musíme vybírat jen ty nejčervenější jablíčka, která nesmí být
poškozená a nesmíme je otlačit. I velikost je důležitá a tak po prvním dnu nám
jde hlava kolem.
V následujících dnech to probíhá
asi takto. V trhání se zlepšujeme, Dáda se už dostává na hranici kontraktu a
minimálky ( 5 binů) a Brenda ho miluje a oznamuje mu, že on bude její favorit.
Já se dostávám na 3 biny za den, což je můj rekord a na holku je to fajn pik.
Jsme unavenější a unavenější a ve čtvrtek se v řadách už všichni ploužíme jak
šneci. Brenda nás neustále povzbuzuje a volá na nás ať nejsme líný a makáme. My
už ale nemůžeme. Vzhledem k teplotě 30C
toho máme vážně dost. První tři dny v buňce jsou pro mě utrpení. Nové prostředí
i to, že jsem přetažená a všechno mě bolí, zapříčiní to, že nemůžu spát a v
práci jsem nevyspalá a unavená.
Dohodneme se tedy, že se z buňky
odstěhujeme a budeme spát v Hugovi, kde budeme mít i o polovinu levnější cenu.
V pátek končíme už v 15.h a
těšíme se na volný víkend, kdy budeme odpočívat.
Žádné komentáře:
Okomentovat