End of the working, start traveling :-)

Život na vinici

Po patnácti měsících pobytu nadešel čas loučení s Novým Zélandem, kterým nám byl po celou dobu domovem. Odpracovali jsme zde necelých 11 měsíců, vyzkoušeli přitom sedm různých prací, nasbírali jsme 550 binů jablek (275 tun), 300 binů kiwi (90 tun), 560 baketů  třešní (3 tuny), 100 binů meruněk (35 tun) a nespočet avokáda, švestek, broskví, tisíce ostřihaných stromků vína a zabalených krabic. Dohromady kolem 500 tun ovoce. Zbylou část jsme věnovali objevování  Nového Zélandu a Pacifiku. Přitom všem jsme s Hugem najeli napříč severním a jižním ostrovem kolem 17 tis. kilometrů bez větších potíží.

My bydlíme takhle, my na vinici jen pracujeme :-)

Není to i přesto za odměnu?

Když tak procházíme obchodem, není moc ovoce, které jsme tu nesbírali. Začali jsme sběrem kiwi, následovalo avokádo, třešně, hrušky, švestky, meruňky, broskve a jablka. Měli jsme možnost poznat odlišný svět důvěřivých lidí, kde můžete nechat otevřené auto před obchodem a v klidu jít nakupovat, vyšlápnout si na trek a jen tak si odložit krosnu s tím, že až se vrátíte tak ji tam najdete nebo když máte chuť na čerstvou zeleninu můžete zastavit u cesty a vzít si ji ve stánečku nebo si ji koupíte u


farmáře,který tam s vámi není přítomen, protože ví, že při odchodu zaplatíte do kasičky. V obchodě se na vás usmívají a ještě vám věci vyskládají do nákupního košíku a popřejí vám hezký den. Nikdo se na vás nedivá skrz prsty, když jdete do banky bosí v pracovním nebo holinkách, na tohle si Zélanďané nepotrpí, i možná proto, že tu všichni žijí v souladu s přírodou. Na typického měšťáka tu narazíte jen v pár oblastech s větším osídlením.



Tady heslo šaty dělají člověka moc neplatí, protože tady člověka podle oblečení nehodnotí. Nejen v těchto aspektech nás Zéland překvapil. Nepotkáte tu moc lidí, kteří by byli otrávení životem jako u nás. Všichni se na ulici usmívají až je to pro nás nepřirozené. Po více jak roce jsme tu atmosféru přestali vnímat, zpět do reality  nás až dostal nedávno shlédnutý český pořad. Možná se tu lidi cítí 

lepé i díky lepší životní úrovni, tu  je ovšem těžké soudit, s ohledem na nízké začlenění. Co jsme měli možnost nahlédnout do pár domácností, tak lidi jsou převážně skromní, jejich dřevěné domky bez centrálního topení a s oddělenou teplou a studenou vodou jsou jen pro eskymáky. Pokud přichází zima, všichni skupují radiátory a ohřívače.Určitě tu existuje přátelštější vztah zaměstnavatel/zaměstnanec, i v případě podřadných prací s vámi nakládají jako s člověkem ne jako z otrokem.


Je to jen na vás jestli si chcete přivydělat něco navíc nebo se spokojíte s minimálkou, která je 13,75 - 220 Kč/hodina. Výjimku tvoří práce pro indické kontraktory, i my jsme se nechali napálit. Férové nám také přijdou výplatní termíny, které jsou každý týden. Zaměstnavatel tak nevydělává na penězích, které nejsou jeho, tady se strategie pozdě platit faktury nepoužívá

Co  do stránky životní úrovně tak my jsme se tu měli mnohonásobně lépe než doma, je to do jisté míry dáno způsobem jakým jsme tu žili, spaní převážně v autě, ale stravovali jsme se tu mnohem kvalitněji než doma.  Bydleni v pronajatém domečku se tu dá sehnat do 100 NZD na osobu/týden. Nikde jinde jsme nezažili čtyři roční období v jeden den, je jedno jestli je zrovna léto nebo zima, když tu svítí slunce je pořád stejně. I přes obrovskou ozónovou díru a tím i sílu slunce, tak místní jsoupoměrně dost bílí, nemyslím těď maoury :-) Abych jen nechválil tak i zde se najdou věci, které zrovna nezahřejí.


O hezkou holku tu moc nezavadíte, pokud tedy nemáte štěstí a nepotkáte právě tu od nás :-). Reklamy v televizi a rádiích jsou neúnosné, pokud nedáváte doma tak nevíte co vás čeká :-). Občasná neupřímnost místních, dána možnou jazykovou bariérou a odlišnou kulturou. Kiwáci nás mají stále zažité jako Českoslováky, nevědí, že už uplynulo 20 let od rozdělení.

Jsem rád za zkušenost, jakou nám Nový Zéland byl a za skutečnost, že se nám tu vedlo při naší první cestě tak dobře. Uvědomili jsme si rozdíl mezi žitím a přežíváním a za dobu  těch 15 měsíců jsme tady toho zažili a stihli víc než za náš dosavadní život. Poznali jsme tu spoustu skvělých lidí, kteří nám tu vytvořili i v tak rozdílné zemi domov.

Poslední víkend jsme uspořádali závěrečnou rozlučku, při které jsme oslavili moje i Kačenky a Tondovo narozeniny a náležitě jsme si to užili.

 

Dostali jsme spousty úžasných dárků a přání s tímto vzkazem :

 

Sešli jsme se všichni sbírat jabka,  to znáte, vždyť se hodí každá babka.

Lupnout 10 binů Davidův byl sen, 7 binů je přece málo.

Zato Kátě o jejím milém v kuchyni se zdálo.

Kačka vařila samou dobrotu, chleba, štrúdl slaný.

David každý den kafe, pivo, zmrzlinu, furt to samý .

Teď s námi na vinici tvrdě vydělávají peněz mraky.

Už brzy ale musí na další cesty balit saky paky.

Přátelé, budete nám chybět, to snad víte, tak nám aspoň roztomilou koalu vyfotíte?

A když padne tma trochu dřív, než jste chtěli, my přejeme si, aby s sebou více světla jste měli.

Hady, pavouky a žraloky vás všichni straší, žádný strach, připijme si na cestu vaší!!!!

A kam míříme teď? K nejbližšímu sousedovi Nového Zélandu a nejmenšímu kontinentu světa, kde žije nejvíce jedovatých druhů hadů na světě. Jedeme, spíše letíme za klokanama, :-)

Z Austrálie brzy naviděnou.