Z názvu to možná vypadá, že tyto
dvě zdánlivě podobná místa budou co by kamenem dohodil, opak je ale pravdou
dělí je přes 400 km.
Je pátek a my máme před sebou
prodloužený víkend. Konečně jsme se dočkali konce sezóny
a tím pádem i slibované náhrady
za odpracované 3 svátky.Dnes se k nám vracejí Míša s Lukášem, kteří v
předchozích dnech číhali na kiwiho na Heaphy tracku. Jsme s nimi domluveni, že
společně podnikneme nějaký trek během našich 4, pro nás nekonečných dnů volna.
Nebylo moc dlouho o čem přemyšlet, vyrazíme na jeden z posledních treků na NZ, otázkou
je ale kam a kdy a jestli nám to počasí dovolí. Po práci sledujeme předpověď počasí
a nestačíme zírat.. sobota, neděle, pondělí... déšť. Z plánů jsou trosky a my
narychlo vymýšlíme náhradní variantu. Po nekonečně dlouhé diskuzi a vybírání
volíme nakonec můj návrh a to Mount Arthur (1795), není to daleko a na počasí
jedno z mála míst kde by nemělo pršet.
Ráno vstáváme jak do práce a
kolem 8 hodiny nabíráme směr Motueka. Po hodině jízdy se dostáváme do místa ze
kterého máme celou cestu obavy. V příslušné brožuře jsme se totiž dočetli že
posledních 5,8 km
cesty je příkrých a to po předchozích deštích může být taky náš konečný bod. Jsme
připraveni tlačit nebo to dojít. Nakonec se ale ukazuje že jsme zvolili správné
auto i správného řidiče :-) a rychlostí 10 km za hodinu
překonáváme téměř 1000 výškových metrů a přijíždíme do sedla 950 nad mořem.
Nadšeni z úspěchu na nic nečekáme a
pouštíme se do 3 hodinové trasy k
vrcholu. Cestou fotím co se dá, protože 10 týdnů na jabkách mě opravdu
poznamenalo jak psychicky tak i fyzicky, sotva popadám dech a kluci se mně
každou chvílí ztrácejí v dáli. Myslel jsem si, že po těch kilometrech
nachozených na žebříku nebudu mít problém. Cesta i přes moji šnečí rychlost
utíká, protože není moc co fotit kvůli viditelnosti která je tak 20 metrů místy 50 :-). Stále
se přesvědčujeme navzájem, že se to protrhá až přijdeme na vrchol. Nějaké
náznaky lepšího počasí tu jsou ale vrchol zůstává zahalen. Kolem poledne přicházíme
do místa ze kterého se výš jít nedá. Rozhlížíme se kolem ale jediné co můžeme
vidět jsme akorát my sami. Chvíli tu posedáváme a svačíme a čekáme kdy přijde
to očekávané okno, ze kterého se podíváme do okolí. Nic takového ale nepřichází
a my se vracíme zpět. Kousek pod vrcholem se ale počasí zlepšuje a cestou zpět
nám po malých částech ukazuje to, o co jsme přišli cestou tam. Výstup na Mt.
Arthur mně pomohl zapomenout na ta všechna jablka a celou cestu jsem přemýšlel
co bychom mohli podniknout dál....
V neděli je na programu relaxační
den v Nelsonu, nejprve navštěvujeme muzeum Wou, kde je výstava extravagantních kostýmů
ve stylu Lady Gaga :-). Součástí kostýmů je i poutavá videoprojekce vystavených
kostýmů. Druhá sekce je věnována klasickým vozům značek Cadillac,Bentley,
Chevrolet,Dodge, Jaguar a nechybělo i auto z návratu do budoucnosti, celá
expozice nám zabrala zhruba 2 hodiny a mě více upoutala první část z kostýmy
naopak Kačenka objevila vášeň k autům :-).
Po muzeu si jedeme nakoupit maso
ke grilování a společně si připravujeme oběd u pláže a přitom debatujeme jak
dlouho by takové barbecue vydrželo u nás než by ho někdo ukrad a zničil. Poté
se s klukama rozdělujeme a vracíme se do města omrknout nějaké obchůdky aby si
kačenka koupila něco na sebe zatímco kluci se jedou naložit do bazénu. Večer se
domlouváme a připravujeme náš další cíl, kterým je Arthurs Pass, jedno z mála
míst, které jsme s Kačenkou při našich cestách vynechali, kvůli velké zajížďce.
I přesto, že máme až do úterý
placené volno, dostali jsme možnost pracovat i v tyto dny a vydělat si tak
dvojnásobek. Původně jsme tak chtěli vyrazit až v pondělí po práci abychom
nepřišli o nějaké ty dolárky, ale nakonec jsme dali přednost dobrodružství.
Kačenka se rozhodla zůstat na sadu s tím, že bude chodit do práce po dobu co já
budu lozit po horách. Ráno vše připravujeme na tří denní cestu a tak se nám odjezd
trochu protáhne, nemáme ale kam spěchat, na přesun máme celý den. Po cestě
děláme pár zastávek, jednou z nich je v bývalém zlatokopeckém městečku Reefton
a dále u jezera Brunner. Po pěti hodinách jízdy silnice začíná strmě stoupat a
my víme že už nás dělí jen pár kilometrů. Děláme zastávku u viaduktu, kde stěží
pochoduje zhruba 6 papoušku Kea, je tu totiž natolik silný vítr, že se raději
drží při zemi. Zanedlouho přijíždíme do osady Arthurs Pass a navštěvujeme
místní DOC centrum, kde se dozvídáme informace o počasí, trecích a možnostech
přespání. Je kolem 5 hodiny, což znamená, že máme necelou hodinu čas na
utáboření se, než začne být tma.
Kluci spí v autech, takže jejich
příprava nezabere moc času a spíše se věnují vaření čaje, než si já připravím
domeček o pěti prutech. Navečer se všichni 4 scházíme u mě ve stanu a hrajeme
UNO a popíjíme čaj.
Namrzlý stan ráno naznačuje, že
přes noc bylo pod nulou, nebýt půjčeného spacáku od Kačenky asi bych umrznul.
Po snídani a přesunu k výchozímu bodu na Avalanche Peak (1833), míjíme ceduli,
která uvádí že cesta na vrchol trvá 4 hodiny. Začínáme ostře stoupat do kopce a
postupně odkládáme všechny vrstvy, které jsme dole potřebovali. Díky ostrému
stoupání jsme brzy nad hranicí buše a můžeme se kochat nádhernými pohledy na
čerstvě zasněžené vrcholky hor. Za 3 hodiny i s focením a sváčou jsme nahoře.
Nikam nespěcháme a užíváme vrcholové atmosféry. Mé pohledy přitahuje Mt.
Rolleston (2275m), která se svou obtížností řadí po bok Mt. Cooku (nejvyšší
hora Nz). I přes tak relativně nízkou nadmořskou výšku z Avalanche Peaku vypadá
hrozivě a na jejím úbočí je dokonce i ledovec. Původně jsem ji chtěl Zlézt, ale
při pohledu na ni jsme to musel vynechat. Pro cestu zpět jsme zvolili Scott
track, který schází do jiného údolí a není tak strmý, což je pro sestup
ideální. Byl to ale spíše sběh než sestup. Po té navštěvujeme ještě 130 metrů vysoký vodopád,
ke kterému vede 20 minutová procházka.
Dnešní noc přespáváme jinde asi
tak 20 km
jižně od Passu. Procedura se stanem se opakuje, v rychlosti už mám připravenou
ložnici pro dnešní noc. Tentokrát kluci přestavují auto do polohy ve které se
tam dá sedět ve čtyřech abychom mohli zopakovat včerejší karty, nikomu se totiž
nechce to vyhřátého stanu. Po kartách jdeme ještě s Lukym vábit Kiwiho, protože
kluci mají nahraný zvuk v mobilu a tím ho lákali i na Heaphy tracku kde byli
úspěšní. Asi po půl hodině to vzdáváme a jdeme se ohřát do šeltru, kde plápolají
poslední plamínky z ohně, který tam zapálil přítomní němci.
Na dobrou noc se nám ukazuje
possum (škodná), kterého jsme mohli doposud vidět pouze přejetého na silnici. Přes
noc je asi -5 a
komfort ve spacáku už není takový jako předchozí noc. Moc jsem se tak nevyspal
ale to mně nezkazilo náladu před dalším trekem.
Vycházíme v 8 ráno a všude je
ještě mlha, asi po hodince v lese se dostáváme z lesa a vše máme jak na dlani.
Pohledu jsou tu zajímavější než z Avalanche Peaku alespoň prpo mě. Kopec má
pouze 1500 metrů
i přesto nabízí výhledy na všechny strany. Cestou dolů se luky koupe v jezírku,
které bylo při cestě tam ještě zamrzlé. Já nechci zůstat pozadu a tak sundávám
boty, deseti sekundová lázeň mě ale stačila na tolik, že zbytek vrstvy si
ponechám na sobě.
Po poledni jsme zpátky u
tábořiště a chystáme se na 5 hodinový přesun domů. Večer ještě stíháme závěrečnou
párty v baru, kterou pro nás přichystal náš šéf. Na druhý den jsme opět v řádku
mezi jablky.
Žádné komentáře:
Okomentovat