Jak se nám žilo po návratu z dovolené

Můžeme vám s jistotou říct, že nic, moc… Vlastně přišla po třech měsících první krize. Naštěstí netrvala příliš dlouho a zvládli jsme ji, ale pěkně od začátku :-). Už na dovolené mě přepadali myšlenky typu“ ach jo, už bych jela domů“, „ už se mě stýská po všech a po všem“, „po dovolené se přeci jezdí domů a my žádný doma nemáme“. Naším domovem je teď Nový Zéland, ale ne v tom pravém smyslu. „Přijedeme do zimy, do auta, a nemáme zajištěnou práci“ atd. Přilétáme v pět hodin ráno a vracíme se do Huga, kde víme, že nás nečeká nic dobrého, všechno máme totiž špinavé ještě z naší cesty po Coromandlu. Nemáme komu vyprávět naše zážitky a nemáme si kde vybalit a vyprat. Pro chlapi asi banalita, mě to dostalo a já měla poprvé nakrajíčku. Prostě se mě stýskalo po domově.

David to poznal, a snažil se situaci v klidu vyřešit. Nasedli jsme do auta, a jeli hledat vhodné parkoviště k přespání, abychom se alespoň trochu prospali. Po probuzení  ihned kupujeme kredit a zároveň dobíjíme i internet. Spojujeme se, se všemi známými co tu na Zélandě máme a zjišťujeme co se událo za dobu co jsme byli pryč. Nastalo toho hodně a my nestačíme divit.  Honzík se vydal na 1100 km dlouhou cestu z Aucklandu do Christurch, Petr s kterým jsme plánovali po našem návratu společné zaměstnání na vinicích je v ČR spolu s dalšími kamarády atd.. Naše první kroky jsou jasné, musíme jet do Mount Manganui za Danem a Lukášem, s kterými jsme se hodně sblížili a tak nějak všichni jsme se dohodli, že až se vrátíme budeme pokračovat společně a hlavně jim dlužíme kreditní kartu, kterou nám půjčili, abychom mohli zaparkovat na letišti. Ještě toho dne v odpoledních hodinách jsme dorazili za nimi do backpackeru, kde bydlí.  Uvařili jsme si kafe a vykládali si. Rozhodli jsme se, že zkusíme počkat do 9. července na baličku, která by měla nabírat lidi na balení vína a mezitím si najít ještě něco jiného. Zjistili jsme, že práce tu momentálně není, hodně lidí nemůže nic najít a po celou dobu, co jsme byli na dovolené jsou bez práce. Což nás moc neuklidnilo. První noc trávíme na parkovišti v Manganui. Ráno přijíždíme na pláž, kde jsme vyházeli všechno z auta a trochu si připadali jak bezdomovci. Všechno špinavé jsme narvali do krosen, a trochu čistého oblečení co nám zbylo jsme si nachystali pro další dny bez pračky. Nasnídali jsme se a rozhodli se jet tam kde jsme začínali, do Te Puke. Dáda říkal že už se nikdy nechce vrátit do toho otřesného kempu, kde jsme strávili dva měsíce, ale nakonec jsme tam na jednu noc skončili, abychom měli alespoň teplou sprchu, mohli si uvařit a všechno vyprat. Již cestou tam jsme si říkali, že nám to připadá jak kdybychom se sem vraceli tak po půl roce a to jsme byli necelé tři týdny pryč.

David zmapoval všechny kontakty, co jsme tu nasbírali, obvolal co se dalo a našel nám práci v KatiKati pro jednoho místního farmáře. KatiKati je vzdálené pohých 60 km od Te Puke. Druhý den nasedáme do Huga, opouštíme kemp a směřujeme na sever, kde máme ve 4 odpoledne domluvenou schůzku s farmářem. Mapujeme městečko a čekáme na něho na benzínce, kde jsme si sraz stanovili. Asi po hodině čekání si říkáme že nás někdo pěkně vypekl, zvedám proto telefon a pokouším se s ním spojit. Po chvíli přijíždí i Hugh, náš nový zaměstnavatel a omlouvá se nám za zpoždění. Ještě nám navečer ukazuje sad, kde máme od pondělí začít pracovat a tak se i děje. S farmářem jsme se dohodli, že první týden nás bude zaučovat za minimální mzdu, stejně jako v baličce, a poté pojedeme na kontrakt. Pracuje nás pro něho osm Čechů, jelikož nám řekl, že nikoho jiného kromě Čechů nechce, že my pracujeme nejlépe, tak máme radost, že děláme ve světě dobrou pověst, jen se tu moc jazyku nepřiučíme :-(.

Práce obnáší prostřihávání starých větví a jejich navazování na drát. Chystáme tedy strom na příští sezónu. Zároveň čekáme na baličku a čas vyplňujeme prací. Řešili jsme kde budeme na ty dva týdny v KatiKati bydlet a nakonec jsme objevili nudistický kemp J který je nedaleko. Vypadá to tu moc hezky a téměř nikdo tu není, jen pár důchodců. My nahatý ale chodit nemusímeJ Hlavně je tu čisto, můžeme využívat veškeré prostory i saunu, vířivku a bazén. V kuchyni je i trouba, konečně, a tak si parádně vyváříme. Dalo by se říct, že krize je pryč a my začínáme od začátku. Počkáme na baličku a kdyby nás vzala, bylo by to fajn, kdyby ne, pojedeme na sever ostrova, hledat si něco jiného. Uvidíme.