Cesta k protinožcům: Daleký sever

Sobota 14.7.2012

Dnes opouštíme náš nudistický kemp, který byl po 14 dní naším domovem. Rozloučili jsme se s ním v nudistickém duchu, nechyběla sauna i vířivka a oslavili jsme tím i moje narozeniny. Původně jsme chtěli vyrazit hned na sever, ale naskytla se nám příležitost pracovat v Packhousu v Te Pune, kam se jedeme podívat ještě v sobotu. Nikoho tam ale nenalézáme a tak se domlouváme že další kroky probereme na nedaleké vyhlídce Minden. Rozhodujeme setrvat do pondělí a zkusili štěstí tam. Věděli jsme, že nás čekají dva deštivé dny, protože předpovědi zde vychází více jak přesně. Naším domovem se na přechodnou dobu dvou nocí stalo parkoviště přímo pod mostem. Připadáme si tu opravdu zoufale, ovšem máme se kam schovat před deštěm, který neustává po dobu 48 hodin. V pondělí časně ráno jedeme do nedaleké Te Puny, kde máme domluvenou práci přes ubytovatele, kterou sehnali kluci z Mount Manganui. Zdá se že tu o nás vědí, podepisujeme smlouvu, dostáváme školení a oblékáme se do pracovního. Už jen čekáme kam nás přiřadí. Vše vypadá skvěle až do doby příchodu managera. Ten nám vzápětí sděluje, že práci pro nás nemá a že se máme obrátit na Mariho, který shání lidi do orchardu. Naše šťastná šňůra tak pokračuje a my nevěřícně odcházíme. Bereme to zase s humorem před odchodem si dáváme kávičku a už víme že nás nic v cestě na sever nezastaví. Sedáme do aut a míříme nad 200 km vzdálený Auckland. Zastávku děláme ještě v Katikati, kde nás nenechala v klidu balička u silnice. Jdeme se zeptat na pracovní příležitosti a máme štěstí. Nabízí nám práci v sadě, dělali bychom prostříháváni kiwi jako u farmáře. Práci ale po chvíli odmítáme, protože s Indy tu nemá nikdo dobré zkušenosti i my se o tom přesvědčili. Zahazujeme tak příležitost v domnění že takovou práci si dokážeme sehnat i na severu, kde budeme v jiném prostředí. Dalším bodem naší cesty je tak až Orewa, kde plánujeme přespat. Orewa je poblíž městečka Warthwort, kde si chceme hledat práci na vinicích. Do oblasti přijíždíme kole 15 hodiny, dáváme sprchu v místním Holiday parku, protože nás čeká další noc v autě. Poté si hledáme vhodné místo na přespání, někdy to jde rychle a někdy je to utrpení. Dnes je to ten druhý případ. Po 2 hodinách ježdění, hledání a domlouvání se kde přespíme ztrácíme už všichni nervy, přeci jenom jsme unavení z cesty. Poslední spásou je DOC kemp kam přijíždíme o půl 7 večer. Jdeme zjistit kolik a jak se to platí, systém doc kempů je zajímavý a zasloužil by si samostatný článek. Popisovat ho teď proto nebudu. S klukama rozhodujeme, že už nemáme síly nic hledat a že tu přenocujeme pro pohodlí žen, každý za 12 NZD. Když s tímto plánem jdu za Kačenkou, nestačím se divit. Je razantně proti a spát tu nechce. Je pravdou, že kdybychom se ubytovali hned V Orewe za 16 NZD na noc uděláme lépe. Teď už je ale pozdě a my musíme rozhodnout, brána od kempu se automaticky zavře v 7 večer a my bychom se už nedostali ven. Za 5 minut 7 vyjíždíme z kempu a vše nás čeká na novo. Už takhle jezdíme 3 hodiny. Nakonec nalézáme odpočívadlo nedaleko Wartworthu. Večer ještě hrajeme poker a jdeme spát.

Úterý 17.07

Vstáváme brzo abychom měli co nejvíce času na objíždění vinic. Zastavujeme v informacích a vybavujeme se potřebnými podklady pro hledání. Podle mapy objíždíme vinici za vinicí, prostředí tu je moc hezké a práce tady ba byla odměnou. Setkáváme si tu i S Blankou a Michalem, kteří si našli cestu na sever. Dnes tu tak krouží 7 supů hledající práci. Občas přijíždíme na stejnou vinic chvíli po sobě. Ze srandy si blokujeme cestu abychom dorazili první. Bohužel štěstí se neusmálo na nikoho z nás. Vinice jsou tu spíše rodinného typu a tak si to většinou udělají místní za pomoci rodiny. Absolvujeme ještě pohovor ve vytipované vinici, majitel je hrozně milý a bere si na nás kontakt. Potřebuje ovšem malou skupinu lidí a má plný stav, také nám sděluje, že si za ním denně najde cestu 10 uchazečů, takže si má z čeho vybírat. Začínáme uvažovat o tom že se rozdělíme, protože je tu občas těžké najít práci pro dva a co potom pro skupinu 5 lidí. Větší skupina taky přináší více starostí a sporů, někdo nese neúspěch lépe někdo hůře. Padá rozhodnutí, že pospolu vydržíme ještě do dalšího bodu a pokud neuspějeme rozdělíme se. Nezbývá nám tak než se přesunout o kus výše, přesně o 200 km do KERIKERI, které je přezdívané městečkem mandarinek, pomerančů, citrusů a kiwi. Přijíždíme za tmy, ale tentokrát se s ničím nemažeme a vybíráme vhodné parkoviště relativně brzo.

Středa 18.07

Plán je stejný, ráno jdeme do infocentra, kde dostáváme kontakt na dvě místní baličky. Rozhodujeme se je objet jako první. Zastavujeme u Kerifresh, kde dostáváme stejnou odpověď jako všude, nemáme pro vás volná místa. Nakonec nám je paní nápomocná a dává nám kontakt na Melani, na kterou se máme obrátit. Ještě než jí kontaktujeme jedeme do Orangewoodu, což je druhá místní balička, kde ji zcela náhodou potkáváme. Zprvu pronese ó můj bože tolik lidí si hledá práci, všechny nás to pobaví a zlepší náladu. Vzápětí nám dává kontakt na Michala, který shání lidi pro sbírání avokáda téměř na samotném cípu severního ostrova. Domlouváme se sním, že za dvě hodiny za ním dorazíme do Kaitaiy. Což je zhruba 100 km nad Kerikeri. Na nic nečekáme sedáme do aut a vyrážíme. Nemáme co ztratit jen dalších 10 litrů v nádrži. Mike na nás už čeká a sděluje nám podrobnosti ohledně práce a ceny v jeho backpackeru. Systém tu funguje tak, že práci vám tu seženou tehdy, když se u nich ubytujete, protože místní ubytovny spolupracují s orchardy a zaměstnavateli. Je to něco za něco, jen to něco je přesně 130 NZD za osobu/týden. Práce je na novém orchardu, kde budeme pracovat jako první vůbec, budeme trhat velká vyšlechtěná avokáda, která jdou na export do Austrálie. Jsme placeni hodinově, což je mnohem lepší než na kontrakt. Hned zítra jdeme do práce, takže o naší avokádřině vás budeme informovat. Za novou prací jsme tak urazili 600 km a máme nejlepší výchozí pozici k mysu Reinga, který je nejsevernějším bodem Nového Zélandu.

Pátek 20.07

Tak máme po dvou pracovních dnech a můžeme vám sdělit co obnáší sbírání avokáda. První den jsme absolvovali klasické sezení o bezpečnosti a o dění na sadě. Je tu trochu zmatek, protože dnes se práškuje část sadu, tak tu létá helikoptéra. Dozvídáme se že sad má 160 hektarů a je tu přes 70 tisíc stromů s avokády, které čekají na naše ručičky :-). Moc neotálíme a jdeme do lajny. Máme za úkol sbírat avokáda s váhou nad 190 gramů, zprvu moc nevíme kam šáhnout, ale po chvíli cviku a pár přehmatech nám ruce nahrazují váhy. Teď se už jen vsázíme kolik dané avokádo váží a pak to jdeme zkontrolovat na mobilní váhu nebo hledáme tzv. čtyřstovky – avokáda těžší 400 gramů. Stejně se někdy přehmátneme a sesbíráme avokádo lehčí, to pak nám nezbývá něž z kalibrovat naše váhy :-). Práce je to relativně pohodová nikam nespěcháme a nikdo nás nepopohání a nebuzeruje jako na kiwi. Nedělají s námi žádní Indové ani češi, je to spoustu ostrovanů s Fidži a hodně místní, dohromady nás tu pracuje 30. Pracujeme od 8 do půl 6 avšak tenhle víkend máme volný, nemůžeme jít tak v sobotu a neděli. Dny tu nikterak nerozlišujeme musíme teď naplnit účet na následující cestování a jsme již 5 týdnů bez práce. Jen nám vadí lichvářství našeho ubytovatele, přeci jenom jsme ještě 270 NZD za týden neplatili. V práci tak pronášíme dneska děláme na Mika – náš ubytovatel.