Jedu, jede, jedeme tak nejak by se daly charekterizovat nase dny vedouci jiz do sesteho teritoria Australie z celkovych osmi. Mame pred sebou 3 tisice dlouhou cestu na vychodni pobrezi Queenslandu. Jsme presne v polovine nasi okruzni cesty, co do ujete vzdalenosti si vedeme dobre a stihli jsme si vypracovat vyrazny naskok. Nevyspali s predchozi noci upalujeme co nam kola staci dolu, abychom se zase trochu zchladili. Prvni zastavku delame ve zname Katherin, kde shanime nejakou sitku na okno abychom mohli pres noc vetrat. Dale se zastavuje v jeskynich Cutta Cutta a v Eliotu kde vecerime. Pan nas tu upozornuje na nebezpeci prenocovani, kdy domorodci jsou schopni vam propichnout pres noc pneumatiky. Pokracujeme tedy dal az k odbocce kterou jsme mijeli kdyz jsme jeli do Kakadu. Sitku jsme vhodnou nenasli coz nakonec nevadi protoze o 800 km nize je v porovnani s uplnym tropickych severem krasne chladno, ktere jsme si tak prali. Hned jsme opoznani veselejsi a po dlouhe dobe se i prikrivame perinou :-). Pro dnesek jsme se rozhodli ze na ukor vysi spotreby zvysime nasi cestovatelskou rychlost abychom se dlouho netrapili. Na Stuart Highway kterou jsme projeli celou od uplneho jihu je v severni casti povolena rychlost 130 km /hod, my a vetsina cestovatelu se ale drzi do te stovky. Dnes poprve se priblizujeme cestovni rychlosti silnicnich vlaku, ktere jedou kolem 120. Muzeme se tak pokusit o adrenalinovy kousek v podobe prvniho predjeti. Silnice jsou tu tak dlouhe, ze dochazi k optickemu zkresleni a my tak nevime jestli je auto blizko ci daleko nebo jestli jede v nasem nebo sousednim pruhu. Dokonce se silnice na horizontu ztraci pred ocima a vypada ze tam konci, nasledne se ale pred nami narovnava. Predjet kolos merici 70 metru ktery je delsi nez 10 normalnich aut je poradnou vyzvou, kterou po trech neuspesnych pokusech radeji vzdavam.
Žádné komentáře:
Okomentovat